O mně
Vítám vás na mých stránkách, na které jste jistě nezabrouzdali náhodou :) . Jmenuju se Radka, ale obecně mám radši, když se mi říká "Raduš", "Ráďo" apod... Jakmile slyším "Radko", zpozorním a přemýšlím, co jsem udělala :D (to mám z dětství). Každopádně učím se přijímat i oslovení "Radko", takže se určitě nebudu zlobit, když na mě tímto zavoláte.
Dříve jsem v této sekci měla výčet svých tanečních úspěchů, kde jsem byla na battlu, kde jsem se vzdělávala apod. Upřímně, nemyslím si, že to někoho zajímá, že to někoho baví číst. Mě by to nebavilo. A tak vás chci pozvat do příběhu svého života jinak.
V 17 letech jsem se zamilovala do tance. Tehdy jsem vůbec netušila, že bych mohla umět tančit, že bych třeba někdy mohla učit lekce, workshopy a že bych snad mohla cestovat. Makala jsem, dřela na svém snu stát se taneční lektorkou. Dala jsem si cíl, že do 25.roku života budu tanečnice. A světe, div se, ono se to splnilo. Chci dát kredit lidem, kteří mě na mé cestě ovlivnili nejvíce - Dušanovi Vlachovi, který vedl Roots Company, a Janči J Jelínkové, ke které jsem chodila trénovat. Děkuju Dušanovi, že pořádal taneční workshopy (v Ostravě), kam jsem dojížděla velmi často. Naučila jsem se tam základy street dance a poprvé si zkusila dancehall, styl, do něhož jsem se zamilovala a nazývám ho svou první láskou. Pořádal taky Hip hop holiday, taneční tábor, kam jsem jezdila snad 5 let a mám z něj nejlepší zážitky. Děkuju! Jsem vděčná Janči J Jelínkové, která mi dala hodně ze svého stylu tance a projevu v něm. Pilovala jsem u ní dancehall, freestyle a taky jsem objevila africké tance, které pak vyučovala spolu s Josephem Go. Milovala jsem její styl a obdivovala jsem, jak si plné svoje sny. Jsem vděčná a děkuju za vše!
Děkuju taky sama sobě za to, že i když jsem neměla sebevědomí a nevěřila jsem si, tak jsem v sobě v hloubi duše našla kousíček víry, která mě držela na mé cestě! Já jsem si díky tomu mohla dopřát život, na který budu do smrti vzpomínat. Jsem neuvěřitelně vděčná, že jsem mohla makat, dělat chyby, mít bolesti těla, poprvé učit workshop, učit na tanečních kempech, mít svoje vlastní lekce, učit v Brně, učit v Praze, učit po celé České republice a taky v Hamburku! Jsem ráda, že jsem se nutila chodit do battlů, protože to byly velké zkušenosti. Jsem na sebe hrdá, že jsem i pár battlů vyhrála (v dancehallu) a že jsem se dostala do finále a seminifinále v battlech v Lisabonu a Hamburku, kde jsem mohla tancovat afrohouse a kuduro plná strachu a obav, jak to dopadne. Nikdy jsem nebyla freestyler a ani člověk, který by si extrémně věřil. A to byla moje slabina. Nedokázala jsem sama sebe dostatečně ocenit. Až teď to dokážu vidět a obdivuju svoje staré já, co všechno dokázalo. Obdivuju, jak jsem dřela, jak jsem se snažila dávat lidi dohromady, jak jsem se snažila šířit nejdřív dancehall a pak africké tance po naší České republice. Obdivuju svojí energii, kterou jsem do tance vkládala. Obdivuju, jak jsem měla natrénovanou techniku, jakou jsem měla výdrž a kolik videí a projektů jsem zrealizovala. Jsem šťastná, že jsem objevila kuduro a afrohouse (těm říkám moje pravá láska, spřízněná duše), že jsem se do těchhle stylů zamilovala na nejlepším festivale v Polsku Kuduro Mania a že jsem díky těmto stylům mohla zažít 16 dní v Angole v Africe, což byl splněný sen, a nikdy na to nezapomenu. Žiju z toho dodnes!
Děkuju svojí sestřenici Andy, která ve mně v nejtěžších chvílích věřila a dodala mi odvahu zrealizovat projekt Afros.cz. Obrovský dík taky Hance, bez které by to nešlo. Jsem taky vděčná, že se ke mně v Praze připojila Léňa Méďa Nedvědilová a Ivonka Szantová. Díky nim vznikla Afros.cz crew a společně jsme dokázaly šířit lásku k africkým tancům, tvořit, natáčet videa, tančit show a být naplněné. Děkuju!
Díky tanci jsem taky poznala Alexu Grig, kámošku z Rumunska, se kterou jsme toho hodně natancovaly. Byla mi velkou inspirací. Poznala jsem taky osobně svoje idoly, a to Blayu, Bolicaa a další tanečníky, kteří mi byli velkou inspirací a motivací.
Moc ráda jsem taky učila v pražském studiu Sector, kde jsem poznala boží ženu Dee Solářovou, která je mou kamarádkou dodnes, se kterou můžu blbnout a vždycky jsme tu pro sebe. Období Sectoru bylo pro mne zásadní, vybudovala jsem si zde lekce, které byly úspěšné, a já jsem byla šťastná. Bylo to jedno z nejlepších tanečních období, protože jsem byla zvána na spoustu akcí, workshopů a kempů, a já si toho velmi vážím.
Milovala jsem svůj job a život. Nikdy jsem nechtěla mít "normální práci", chodit do práce od 8 do 17 a trávit život něčím, co nemá smysl. Nemůžu ani vyjádřit slovy, jak jsem vděčná, že jsem tohle všechno zažila, moje práce byla mým koníčkem a byl to můj život, šla jsem kupředu a měla jsem to, co jsem chtěla. Svobodu (nebo aspoň jistou míru svobody).
Zpětně však musím konstatovat, že jsem žila trochu ve lži. Neměla jsem sama sebe moc ráda, sebevědomí jsem jen hrála a emoce a vztahy pro mě neexistovaly. Byla jsem od sebe odpojená. I od těla, které jsem velmi přetěžovala, a trpěla jsem hodně na nemoci dýchacích cest. O bolestech kloubů a svalů bych mohla vyprávět hodiny. Prostě jsem nebyla sama sebou a snažila jsem se následovat svoji vizi toho, jak bych měla vypadat, jak bych měla žít a co všechno musím ještě dokázat. Období covidu mi ukázalo, že nevím, kdo jsem, že když nemám tanec, jsem nikdo a nic... A tam začala moje cesta sebepoznání.
Prožila jsem si osobnostní krizi, vyhoření, existenční krizi...ani nevím, jak to nazvat. Ale byla jsem úplně ztracená, nevěděla jsem, co mám dělat, když nemůžu učit, když nemůžu dělat workshopy... Dlouho jsem se v tom plácala. I moje sebevědomí dostalo na prdel. Moc jsem se o svoje tělo nestarala, myslela jsem si o sobě, že jsem hnusná, že za nic nestojím, že nic neumím, nic nedokážu a jsem troska. První světlo naděje ve mně zasela koučka Viki, která byla úplně první cizí člověk, kterému jsem se svěřila s osobními věcmi a nechala si pomoct. Spolu jsme nastavily nějaký plán, jak zjistím, co mě baví, co chci dělat a pomáhala mi řešit i vztah k sobě a vztah partnerský.
Na základě naší spolupráce jsem se přihlásila na rekvalifikační kurz na kadeřnici. Během tohoto období jsem pracovala na základní škole jako družinářka a asistentka pedagoga. Bylo to pro mě peklo, šéfová byla teroristka a já jsem chodila domů večer úplně vyprahlá a bez života. Umírala jsem zaživa. Kurz na kadeřnici jsem považovala za vykoupení. Upřímně, kurz byl strašnej, ale jsem ráda, že jsem se mohla učit něco nového, že jsem dokázala absolvovat a jsem ráda, že jsem mohla aspoň trochu nakouknout do tajů vlasové problematiky. Na kurzu jsem potkala slečnu, se kterou jsem si později zařizovala kadeřnictví. To nedopadlo. V hloubi duše jsem věděla, že nejsem připravená být kadeřnicí, že to takhle nechci a navíc mi spolupracovnice nevyhovovala, nebyla spolehlivá, což se ukázalo záhy. Každopádně to byla drahá zkušenost, která mě stála nějakej ten desetitisíc. Nelenila jsem a přihlásila jsem se na make up kurz do Make Up Institute Prague. Tenhle kurz mě fakt nadchl, moc mě to bavilo, přestože jsem se o make up v posledních letech absolutně nezajímala. Bavilo mě, že je to tvořivá práce, kreativní a ještě navíc můžu pomoct ženě k sebevědomí a poradit jí. Udělala jsem si i svatební kurz líčení a několik kurzů na účesy. Uspořádala jsem si i menší projekty, kde jsem líčila kámošky a nafotila si portfolio. Chtěla jsem líčit a česat nevěsty a spolupracovat s fotografy. Potřebovala jsem ale peníze, protože zásoby se začaly tenčit...
Delší čas jsem hledala práci. Moc to nešlo, ale nakonec jsem objevila nabídku na asistentku v jedné firmě s vlasovou kosmetikou. V současné době tam pracuji, ale vím, že mě to nenaplňuje a dusí mě to. Z jistých důvodů pomlčím zatím o tom, proč mě to nenaplňuje a proč tam nechci být. Můžu prozradit, že prostě jsem nikdy nebyla a nejsem zaměstnanec. Já chci dělat na sebe a pro sebe a věci, které jsou pro mě smysluplné a které jsou kreativní a čisté. Proto nyní připravuju taneční workshop či kurz s přidanou hodnotou, s přesahem do seberozvoje. Chystám se taky na rekvalifikační kurz, kde se budu učit vést ženské kruhy. Baví mě rituály, baví mě témata ženství, koupila jsem si vykládací karty a učím se meditovat a spojovat se svým vnitřním dítětem. A taky chodím na terapie a za to jsem nejvíc vděčná. Jsem šťastná, že jsem se k tomu díky příteli Petrovi dokopala a že jsem díky tomu ušla kus cesty. Učím se zbavit se limitujících přesvědčení, např. toho, že jsem nikdo a nic a nikdy ze mě nic nebude. Nebo že budu chudá a že nemůžu v životě dělat to, co mě baví. Nebo že nejsem dost dobrá, že mě nemůže nikdo milovat... Pracuju na stanovení svých hranic, na nacítění se na sebe, na rozpoznávání emocí, na jejich vyjadřování, na komunikaci ve vztahu... Je toho milion, ale mě to baví a chci to předávat dál a pomáhat i vám!
Je toho spousty, co bych mohla ještě vyprávět. Snad jen ještě řeknu, že velkým učitelem mi byl a je můj partnerský vztah, bez kterého bych nezačala objevovat svoje vzorce z dětství, svoje stinné stránky... Nezačala bych se zabývat tím, co chci, co potřebuju, kdybych nebyla ve vztahu. Nevšimla bych si. Proto děkuju Petrovi, že mi přišel do cesty. Je to trnitá cesta, ta naše partnerská, ale bez ní bych teď nebyla, jaká jsem. A nezačala bych chtít vzít znovu život do svých rukou, tvořit a být autentická a živá!
Pokud jste to dočetli až sem, tak vám děkuju za vaši trpělivost a doufám, že se vám můj příběh líbil. Doufám taky, že se setkáme osobně v rámci mých projektů a budu se na vás těšit. A moje message: Buď svá! (pro pány - buďte sví!)
Raduš