top of page

Co to je limitující přesvědčení a proč to pořád tak řeším?


Poprvé jsem se s tímhle termínem setkala tak někdy před rokem a kousek, když jsem spolupracovala s koučkou a narazily jsme na vzorce, které mě omezovaly a limitovaly.


Jak již napovídá název, tak limitující přesvědčení jsou přesvědčení, která nás limitují, zabraňují nám být takoví, jací jsme, omezují nás a kvůli nim nedokážeme žít svůj potenciál. Jsou to věci, kterým jsme o sobě uvěřili, když nám je někdo řekl. Nebo jsme je obkoukali od rodičů či blízkých kamarádů.


Moje asi největší přesvědčení je, že jsem nikdo a nic a nic nedokážu. Další taky bylo, že jsem tlustá, že bez vysoké školy jsem nicka. Taky třeba, že nejsem dost dobrá, nejsem hezká, nemám hodnotu. Dost často mě taky napadalo, že když nebudu hodná holka, nikdo mě nebude mít rád. Často jsem taky slýchala, že když nebudu mít "normální" práci, neuživím se a budu chudá. S tím souvisí další tvrzení - I když mě to nebaví, musím to vydržet. Hlavně ať mám peníze, to je nejdůležitější, práce mě bavit nemá, takhle to prostě chodí. Je toho mnohem víc, ale tyhle věci jsou asi nejvýraznější v mém životě.


Mnoho z vzorců jsem pochytala doma. Věřím tomu, že to nikdo nemyslel zle. Byly to cenné rady, jak přežít život. Byly to zkušenosti, ze kterých jsem měla čerpat a které mi měly pomoct v životě. Vím, že rodiče to mysleli dobře. I babičky, dědečkové,... všichni. Někteří kamarádi to asi dobře nemysleli, když ve mně vyvolávali pocit, že nejsem dost dobrá...a využívali mě pro svůj prospěch a já je nechala, protože přece mám všechny potěšit, aby byli spokojení...hlavně abych nikoho nenaštvala.


Hlavně všechny potěšit, aby byli spokojení. Hlavně abych nikoho nenaštavala....

Asi to znáte být hodná holka nebo hodnej kluk. Ono, být hodný není špatné. Ale co to vlastně znamená? Hodná holka v tomhle kontextu znamená, že plním potřeby a přání druhých a na svoje neberu ohled. Tím pádem potlačuju to, co chci já, podřizuju se a rodí se tak ve mně mnoho emocí, které taky potlačuju, protože přece nemůžu být naštvaná, nemůžu křičet, neměla bych být hysterická a přecitlivělá. Tím pádem je tahle hodná holka ve skutečnosti dost nasraná vevnitř, smutná, nevyslyšená, neviděná, neopečovaná a nemá vůbec stanovené svoje hranice. Tudíž každej, kdo přijde, ty hranice překračuje a tahle hodná holka se usměje a řekne děkuju nebo prosím... ale v žádným případě neřekne ne nebo dost nebo tohle neudělám nebo tohle nedělej! Později se může hodná holka občas chovat jako fúrie, jako hysterka a nebo jako vyslankyně pekla, protože občas prostě bouchne, vyjádří ten vztek a všechny svoje potlačené emoce... Chová se občas toxicky, nezdravě, je příliš sebekritická, neví, co chce, neumí vyjádřit svůj názor... Prostě tahle rádoby hodná holka má fakt velký problémy!


Já byla taky taková. Zhruba od svých 15 let jsem absolutně potlačovala svoje emoce, nebrečela jsem na veřejnosti, dělala jsem ze sebe drsňačku, které se emoce netýkají, hlavně žádná láska, "slabošský" brečení a řešení milostnejch vztahů... to šlo mimo mě. Hlavně jet na výkon, dokázat, že jsem dobrá, že mám hodnotu, ukázat, že všechno zvládnu sama a možná i líp než chlapi, že dokážu všecko opravit, odnést si sakra těžký kufry apod. Dnešním pohledem na věc bych řekla, že jsem odpárala svou ženskou část a nastolila tu mužskou. Snažila jsem se vyrovnat chlapům. Občas se mi děly ne úplně pochopitelný a hezký věci. Neuměla jsem říct ne. Neuměla jsem říct, že tohle už je přes čáru, že nechci a že je mi něco nepříjemný. To mělo dost velkej vliv na interakce s muži. Nechci teď zacházet do detailů, ale mnohdy jsem se nechala tak nějak zneužít. Zmanipulovat někam, kam jsem vůbec nechtěla a pak jsem si připadala jak použitej hadr. A časem jsem pak začala toho chlapa obhajovat, že vlastně jsem to já přehnala, že za to vlastně můžu já... Nejvíc mě na tom mrzí to, že jsem se neuměla ochránit. Neuměla jsem ochránit sama sebe, svoje tělo... Mou nejčastější reakcí bylo totální zamrznutí. Nedokázala jsem vydat hlásku. Dneska zpětně vidím, že jsem kvůli přesvědčení, že mám držet hubu a krok, že mám být hodná, že nemám odporovat, že mám vyhovět, zažila fakt nehezký věci, který na mě zanechaly následky.


Byla jsem hodná holka, potlačovala svoje emoce, přání a často jsem se nechala zmanipulovat někam, kam jsem vůbec nechtěla...

Další věc je, že v dnešní době, která je zaměřená na výkon, je dost těžký být sama sebou a vidět svou hodnotu. Často je naše hodnota odvozená z vnějšku, od toho, co děláme za práci, jakou zastáváme pozici, kolik vyděláváme peněz, kolik jsme vyhráli soutěží, jak se prezentujeme na instagramu apod. Ale záleží na tom? Je tohle opravdu to měřítko, které je správné? Pro mě správné není. Už mě nebaví ten tlak na výkon. Ten tlak na to, že pořád musím něčeho dosahovat, něco vytvářet... Mám ráda spíš tu svobodu, volnost v tvoření. A učím se zpomalit, jen být.... Ze začátku to bylo dost těžký. Ale teď to začínám fakt milovat :D. Pro mě je stále umění dovolit si nedělat nic, dovolit si jen být. Ale vážně - pro mě bylo objevení toho, že mám hodnotu díky tomu, že existuju, fakt neuvěřitelný. Že jako stačí existovat a to je všechno :D . Že nemusím být master světa :D . To je super, ne? Jako někdy tomu ještě nevěřím a objevují se mi staré vzorce, že nedělám dost, že nejsem dost. Nejhorší je, když je člověk v práci od 9 do pěti a jede jede, každej den.... já mám v tyhle dny pocit, že jedu jak robot, na autopilota a vůbec nevnímám sebe ani život. A pak je pro mě zázrak, když je víkend a já můžu bejt sama sebou, svobodná, tvořit, jít na procházku, vnímat, co chci, co potřebuju. Myslím, že tohohle potřebujeme všichni víc! Víc času sami pro sebe, potřebujeme zvolnit, všímat si, co nám dělá dobře a co nám naopak už neslouží.



Je to běh na dlouhou trať. Den za dnem zkoušet všímat si sama sebe, co se teď ve mně děje. Učím se rozpoznávat emoce, kde je cítím. Učím se je pustit, zabrečet si, nechat to projít tělem... a pak je líp! Učím se zanadávat si, projevit vztek, nedržet ho v sobě. Často je to fakt těžký. Někdy se mi stane, že řeknu nějakou štípavou poznámku, že se rozčílím kvůli kravině a pak si říkám, proč jsem tak vyšilovala? Co mě na tom vlastně tak naprdlo? Jednoduše řečeno, takhle se projevujou nevědomé pocity a myšlenky. Občas prostě vylezou na povrch. V poslední době mi docela vyskakujou a já ne vždycky zvládnu sama sebe ukočírovat. A proč se mi objevují? Protože jsou to moje stíny, které jsem ještě plně neintegrovala. Mám je přijmout. Protože když přijmu svoje stíny, přijmu sama sebe.


A co že jsou to ty stíny? Proč přijímat svoje stinné stránky? K čemu to je? Vždyť přece máme být dokonalí, máme být usměvaví, nádherní, živí, zábavní.... nemáme přece ukazovat, že jsme naštvaní, že jsme smutní, že máme depku, že se nám něco nedaří... Nejsou to náhodou naše limitující přesvědčení?



Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
bottom of page