top of page

Tanec archetypů

Nedávno jsem se přihlásila do krátkého kurzu tanečně-pohybové terapie a díky zážitkům, které jsem tam prožila, jsem sama pro sebe začala předefinovávat, co to vlastně tanec je. Rozhodně něco jiného, než jsem doposud nosila v mysli.


Pro mě to byl nový koncept tance, na který jsem doposud nebyla zvyklá. Přihlásila jsem se ale právě kvůli tomu. Chtěla jsem zkusit něco nového, něco jiného, něco volného. V nové etapě svého života hledám spíše improvizaci, pocitový tanec, chci jít mimo drcení techniky a řešení toho, zda na tuhle hudbu můžu tancovat tohle a na tamtu hudbu zas tohle. Prostě osvobodit se od zaběhlých konceptů, od souzení, od nároků na estetickou stránku tance. Zaměřit se na prožitek, na radost a na to, co mi tanec ukazuje o mně samotné.


Mysl mi házela věty jako "nejsi dost dobrá", "ty nejsi žádná tanečnice, vždyť jsi jenom stála!".... Cítila jsem se, jako bych selhala.

Na jedné lekci jsme tancovaly archetypy. Bojovnici. Smyslnou ženu. Lásku a královnu. Bylo pro mě velmi těžké pustit mysl a jít do toho, vcítit se. Každopádně nakonec se tak nějak povedlo a bylo to hodně zajímavé. Jako první jsme tancovaly bojovnici. Měly jsme zaujmout nějakou pózu a z ní pak tančit. Lektorka pustila mou oblíbenou písničku, na kterou si normálně ráda trsnu jen tak. Ale v moment, kdy jsem měla být bojovnice, to byl obrovský problém. Nejdříve jsem se stavěla do různých póz, ale ani v jedné jsem s necítila dobře. Pak jsme chvíli tancovala něco, co jsem si myslela, že bych měla... a najednou jsem se prostě zastavila. Stála jsem, poslouchala hudbu a nemohla jsem se hnout. Prostě jsem nemohla udělat žádný pohyb, nešlo to, tělo mě nepustila. Říkala jsem si, co to jako je? Co se děje? Proč nic netančím?


Další role byla smyslná žena. To jsem si v duchu pomyslela, noooo, tak to jako nepůjde, já nejsem žádná smyslná žena. A sama sobě jsem se vysmála. Jakmile ale začala hrát hudba, zavřela jsem si oči a nějak to šlo samo. Nedělala jsem žádné divoké pohyby. Šlo to zevnitř, různé vlnění, čarování rukama. Seděla jsem na patách a prostě jsem tančila v sedě. Kroužila jsem pánví, vlnila se, dělala jsem poměrně pomalé táhlejší pohyby a bylo to moc fajn. Chvílemi jsem tančila velmi jemně a miniaturně, že to na pohled mohlo možná být "málo". Ale ke konci songu šla energie hodně dovnitř a já jsem cítila, že tančím uvnitř, pro sebe.


Láska. To jsem si říkala, to dám, to bude v pohodě. Snažila jsem se nejdřív tančit jakože dávám lásku. Jenže to se po chvíli změnilo. Najednou jsem se cítila lehce smutně a opuštěně. Držela jsem se za srdce a neměla jsem náladu nic dávat. Tento stav přešel v takové miniaturní vlnění ze strany na stranu, ruce jsem měla na hrudníku a cítila jsem hřejivý pocit.


Královna. Tak to jsem vstala a spíš jsem jen tak chodila a čarovala rukama, byla jsem v hodně napřímené pozici a nesla jsem se sálem.


Po těchto tancích jsem neměla slov. Neměla jsem ani náladu nic sdílet. Byla jsem hodně v myšlenkách. Hlava mi házela věci jako "neumíš tancovat", "proboha, cos to tady dělala-nedělala"?, "ty seš jako tanečnice, vždyť si nic nepředvedla!"... Cítila jsem kvůli těmto myšlenkám jisté selhání. Vždyť jsem se tancem živila! A teď můj tanec vypadal jako.... jako co? Jako nic... Moje hlava mě totálně sabotovala, mluvil ke mně můj kámoš soudce a kritik. V tu chvíli mi pomohlo to rozebrat s přítelem, kterej mi dávala koučovací rady :D, ale sedlo to... Začala jsem nad tím přemýšlet jinak.


Během svojí taneční kariéry jsem se naučila brát tanec jako výkon. Musím být lepší, musím se dobře tvářit, pohyby musí dobře vypadat, musím dělat něco zajímavého, reprezentativního...

Musím předefinovat, co pro mě znamená tanec. Za svou kariéru jsem se naučila jet ve výkonu, musím bejt lepší, musí to dobře vypadat, musím podat výkon, musím zatančit to nejlepší, musím střídat pohyby, musím se u toho dobře tvářit,... Samozřejmě, že mě tanec bavil, že mě bavila hudba, že jsem ráda vymýšlela zajímavý kroky, převážně teda na místě, na nějaké lekci, protože mě motivovali lidi, kteří tam byli. Ale upřímně říkám, že v jistou chvíli to byl taky tlak, tlak na to, abych podávala nějaké výkony, abych pořád něco tvořila, i když jsem třeba neměla náladu, abych zafreestylovala co nejlépe, abych se dobře tvářila, abych dobře reprezentovala, abych byla pořád lepší a lepší a nic mi nebylo dost dobré, pořád jsem si připadala "málo", "ne dost". Taky jsem se bála kritiky, pomluv, protože když jste vidět, lidi si rádi rýpnou, lidi vás rádi potopí (samozřejmě někteří, ne všichni).


Každá z nás je tanečnice. Každý z nás je tanečník. Pohyb, který děláme, má smysl pro nás. Nejde o estetiku, jak to vypadá navenek. Ale co cítíme uvnitř.

Potřebuju si to redefinovat. Tanec je přece radost. Ano, jsou tu profesionální tanečníci, kteří jedou techniku, ale i improvizaci, dodržují určitá pravidla v rámci tanečních stylů apod. Ale tanec není jen technika. Je to hlavně projev nás samotných. Ukáže se, jak se cítíme, co prožíváme. A třeba i to, že stojíme, je tanec. Protože uvnitř nás se odehrává tanec emocí, pocitů, myšlenek. A právě v tu chvíli je tohle pro nás důležité. Pochopila jsem, že každá z nás je tanečnice, každý z nás je tanečník. Můžeme mávat rukama, skákat, válet se po zemi, stát,... Co chceme. Vyjadřujeme hudbu po svém, vyjadřujeme sami sebe. Nic není špatně a všechno je v tu chvíli dobře. Nezáleží na estetice. Nejsme na nějakém vystoupení. Děláme to pro sebe. Ano, je fajn znát techniky jak zacházet se svým tělem, je určitě super vědět, jak se dělá vlna, jak jít na zem, jak vstát, jak být ladná, jak používat rovnováhu, jak si hrát s rytmem.... Někdy mám náladu si hrát s pohybem víc a někdy mám náladu prostě jen vlát a mávat rukama...nebo dupat... nebo stát a dělat, že jsem strom... A prostě nejde o to, zda některý projev je lepší, jiný horší, jiný nestojí za nic. Jde o to, že v danou chvíli je pro mě užitečné prostě jen mávat rukama. A co? A nic. Je to tak v pořádku. Protože pohyb mě dostává do těla, zaměřuju se na tělo, co u toho cítím, kde to cítím. Dostává mě to z hlavy, z mysli, od sabotérů do těla, do srdce, do prožitku. A to je to, o co jde!


Už nechci bojovat. Už jsem se nabojovala dost, z toho jsem unavená. Teď je čas jen být.

Takže když jsem měla být bojovnice, prostě jsem nemohla. Proč? Protože už nechci bojovat. Bojovala jsem celej život, se sebou, s chlapama, bojovala jsem o svůj sen, pořád jsem se snažila někomu něco dokazovat.... a teď už bojovat nechci a nepotřebuju. Teď chci jen být. A to, že si hájím svoje hranice, nemusí být boj. Je to prostě vyjádření toho, kdo jsem, v míru, bez boje, bez agresivity, kterou momentálně nepotřebuju. Prostě bojovnice jsem byla, děkuju za to, protože díky ní jsem si vybojovala svůj sen. Ale už není, odešla.


Smyslná žena mi šla překvapivě nejlíp. Pro mě rozhodně překvapivě. A navíc jsem cítila, že to není o tom vzhledu zvenčí, ale o té vnitřní energii. Nejdříve byl tanec takový větší, mohl být viděný i zvenčí, ale postupem písničky šla energie dovnitř, do menších kroužků pánví, do vnitřnějšího vlnění. Došlo mi, že smyslná žena žije uvnitř, že se rodí ze sebelásky a sebe-vědomí a sebe-respektu.


Láska... No, chtěla jsem ji dávat... Ale pak mi zpětně přichází myšlenka, že ta láska tančila hlavně uvnitř. Že to v mém případě bylo o té sebelásce, o dání pozornosti sama sobě, o lásce uvnitř, ne o lásce zvenčí.


Královna byla ve znamení sebe-vědomí. Jsem, kdo jsem. Můžu dělat, co já chci. Věřím si. Důvěřuju. Rozdávám lásku a moudrost. Cítím se lehce. Přestože tento archetyp jsem necítila tak silně, tak přesto ve mně zanechal to sebe-vědomí, tu důvěru v sama sebe.


Děkuju za tyto tance archetypů. Jednoduché, ale vlastně těžké. Jsem vděčná, že celý tento kurz přispěl k mému rozvoji a k tomu, že vidím pohyb a tanec v nové úrovni, kterou chci nadále rozvíjet.


A co vy, zkoušeli jste tanec archetypů? Jakých? Jak jste se cítili?

Nejnovější příspěvky

Zobrazit vše
bottom of page